Zeffirelliho filmové adaptace oper

Během červnové přednášky jsme si představili život a jevištní tvorbu proslulého italského režiséra, jenž měl přesah do řady dalších odvětví. Franco Zeffirelli se narodil 12. února 1923 ve Florencii a zemřel 15. června 2019 v Římě. Miloval „prkna, která znamenají svět“, film, hudbu i výtvarné umění. Držel se vlastního tvrzení, že „divadlo je základ, pramáti všeho“. Předlouhou kariérou se nesmazatelně zapsal do dějin. Při našem červencovém setkání si posvítíme na jeho spektakulární filmové adaptace oper. Rozhodně v této souvislosti musíme uvést báječné kusy s charismatickým tenoristou Plácidem Domingem: Sedlák kavalír a Komedianti, P. Mascagni a R. Leoncavallo (1982) / La Traviata, G. Verdi (1982) / Otello, G. Verdi (1986). Zapomenout nesmíme ani na legendární dílo s půvabnou sopranistkou Mirellou Freni: Bohéma, G. Puccini (1965). Na závěr anotace si připomeňme ještě jedna slova Franca Zeffirelliho: „Já v to drama věřím. Věřím těm postavám a mám je rád. Každý velký umělec v životě zažil něco z Romea a Julie nebo z Bohémy.“

Popis kurzu

Přednáškou z cyklu Opera žije! vás provede lektorka Markéta Kiratli, která má vztah k umění a humanitním oborům zapsaný v genech. Od malička se věnovala zpěvu. Díky působení v prestižním dětském sboru procestovala svět, ale také vystupovala na jevišti pražského Národního divadla. Toto místo jí učarovalo. Prožila zde čas školních let i prvních lásek. Rovněž intenzivně studovala sólový operní zpěv. Titul magistry umění získala na Literární akademii. Zaměřovala se na hudební publicistiku a tvůrčí psaní. Jakkoliv jí absolvování této vysoké školy dalo mnohé, utvrdilo ji v přesvědčení, že uměleckému cítění se naučit nedá. Když se později provdala za cizince, uvědomila si, jak silně nás hudba, s níž vyrůstáme, provází celým životem. Definuje nás. Každý se právě i díky ní cítí být někde doma.
Lektorka o svém působení v Elpidě říká: Spolupráce s Centrem Elpida v rámci cyklu Opera žije! je výzvou, ale především potěšením. Umožňuje mi setkávání s inspirativními lidmi a rozšiřování obzorů zdaleka nejen v hudební oblasti. Po několikaletém působení v této instituci si troufnu říct, že jsem zde obklopena bandou věrných operních fanoušků, z nichž mnohé už bych mohla téměř označit za přátele. Jejich laskavé reakce na mé přednášky, které, jak sami říkají, je hladí po duši, jsou pro mne tou největší odměnou.